Jak k sobě mrzout a včelka cestu našli
Starý mrzout a malá holčička. Ti dva by se snad ani nikdy nesetkali, kdyby nebylo kocoura, který se snaží vetřít na návštěvu Přes práh. (text: Helena Herynková)
Filip má rád modrou barvu a svůj klid. A tu modrou má rád spíš proto, že ji měla ráda jeho žena Helen. Ta ho již opustila, ale on ji stále miluje, stejně jako modrou barvu. Se svou ženou si dokonce občas i povídá. Po božském klidu se však osamělému vdovci zapráší ve chvíli, když mu do života jako včelí roj vlétne Amálie a její všetečný kocour Olly.
O Amálii by se dalo říci, že je taky trochu všetečná (spíš hodně). Miluje žlutou barvu, včeličky a všechno, co je s nimi spojené. Její oblečení často vypadá jako květina, když už si vezme něco obyčejného, je třeba přidat aspoň včelí brož. A soused Filip jí přijde ohromně zajímavý, dokonce tak, že je odhodlaná z něj udělat svého kamaráda. I přesto, že on o to ani v nejmenším nestojí. Životy nejen těchto dvou se protnou v románu Přes práh.
Přes práh je první vydanou knihou autorky Anety Kollerové Maškové. Mašková napsala veselý a milý sousedský román, v němž se hrdinové snaží vymanit z osamělosti a ztrátu nahradit legrací a sounáležitostí. Jestli vzájemná potřeba společnosti (kterou nikdo z nich nepřizná ani za nic) přeroste v přátelství, to už musíte zjistit při čtení. Jisté je, že Amálku i Filipa si zamilujete po pár kapitolách, a Ollyho kočičímu pohledu možná podlehnou i zapřisáhlí milovníci psů.
Román Přes práh slupnete lačně a hladově jako první letní jahodu na zahrádce u babičky, a zůstane ve vás jako lahodná vzpomínka. I když budete chvílemi napnutí, jak to všechno dopadne, můžete se připravit na pohodové chvíle u čtení. Určitě jej ocení milovníci lehkonohých vyprávění, která uhánějí jako luční koník, a příběhů s dobrým koncem.
Malé doporučení na závěr… než se do románu pustíte, upečte si bábovku (ideálně čokoládovou), uvařte kakao a otevřete minimálně jednu sklenici domácí marmelády. A proč? Ať nemusíte odbíhat na mlsandu, až se vám začnou sbíhat sliny.
Kdo jde na ruku vládnoucí moci, tomu je vládnoucí moc nakloněna a platí to za každého režimu. (text: Zuzana Dorogiová)
Vesnička Životice v Těšínském Slezsku byla za druhé světové války součástí Říše. Na okupovaném území probíhala největší germanizační akce v Evropě – obyvatelé byli nuceni přijmout takzvanou volkslistu. Kdo to udělal, stal se kandidátem na udělení německého občanství, ale muži z těchto rodin museli narukovat do wehrmachtu. Lidé, kteří volkslistu odmítli, byli vystavování různým represím – hrozilo jim vyhoštění, zabavení majetku, odsun do koncentračního tábora.
Životicím vládl pevnou rukou kolaborující starosta. Přátelil se s Němci a pořádal pro ně pijatyky ve své hospodě. Možná se domníval, že tím své vesnici zajišťuje bezpečnost. Pak se ale na jaře 1944 objevili partyzáni, kteří k Životicím přitáhli pozornost gestapa. Vše vyvrcholilo v srpnu, kdy v odvetě za nevydařenou partyzánskou akci gestapo během jediného rána zavraždilo šestatřicet místních mužů. Do už tak brutálního průběhu navíc vstoupily čistě osobní motivy některých vykonavatelů a represe pokračovaly několik dalších měsíců.
Při pečlivých rešerších ke třetímu dílu Šikmého kostela objevila Karin Lednická dějiny Životic, o nichž se ve školách neučilo a bohužel neučí, a rozhodla se věnovat této události samostatnou knihu, aby obohatila znalosti čtenářů o další historickou událost. Karin Lednická je excelentní vypravěčka, která dokáže sugestivně popsat charaktery lidí, převlékačů kabátů, kolaborantů, psychopatů i obyčejných lidí. Dokumentární kapitoly, jež střídají vyprávění pamětníků, vesměs tehdejších dětí, jimž tragédie přivodila trauma na celý život, plynou v duchu vytříbeného stylu Lednické a nepůsobí vůbec stroze. Naopak – faktografické údaje detailně doplňují celou dramatickou linku příběhu. Pamětníci poskytli autorce nejen své vzpomínky, ale i fotografie a rodinné dokumenty ze svých alb, jež doplňují knihu sice útlou, ale o to silnější ve své výpovědi. Grafické zpracování obálky se šestatřiceti červenými tečkami, které symbolizují zavražděné muže, a červeně, jakoby krví zbarvený ořez jen podtrhuje péči, jakou knize Karin Lednická věnovala, a činí z této působivé knihy i přitažlivý artefakt.