Co vás inspirovalo k sepsání románu O člověku, který se nebál bát a proč jste si vybral právě prostředí showbyznysu? 

Byl jsem dlouhá léta aktivním amatérským hudebníkem, vystupoval jsem jako písničkář a začal psát texty i pro tehdejší špičku naší populární hudby. Hudbě jsem se věnoval i jako novinář a později spisovatel. Už první moje kniha se jmenovala Šúbidy blues, byl jsem dramaturgem diskotéky Mladého světa a staral se i o publicitu kolem Zlatých slavíků a psal jsem do hudebního časopisu Melodie a Gramorevue. 

Celý život se tedy pohybuji v prostředí showbyznysu. Sféra populární hudby je v centru několika mých románů nebo publicistických knih. Jsem autorem nebo spoluautorem tří muzikálů a scenáristou jednoho celovečerního filmu. V osmdesátých letech jsem byl u zrození hvězdy trojnásobného Zlatého slavíka – zpěváka Dalibora Jandy, pro kterého jsem dodnes napsal asi stovku textů. Celkem mám na svém kontě asi 1400 písňových textů a teď vydáváme moji třicátou šestou knihu ze showbyznysového prostředí O člověku, který se nebál bát. 

V anotaci ke knize se píše, že jde o „první román, který umí zpívat“. Co si pod tím má čtenář představit? 

Román pojednává o skupině nepříliš úspěšných zpěváků, herců a tanečníků, o kterých jejich režisér pohrdlivě po straně říká, že jsou Second Hand Company, tedy „umělci ze sekáče“.  Soubor nacvičuje zábavnou hudební show, která, jak režisér slibuje, „posadí Prahu na zadek“. V rámci rozvíjení děje nacvičují původní písničky, které si čtenář může díky otištěným QR kódům pustit v perfektních nahrávkách zároveň v mobilu. 

Postavy v knize jsou označeny jako „umělci ze sekáče“. Setkal jste se s podobnými osudy i ve skutečnosti? 

Když jsem jako vystudovaný pedagog učil na konzervatoři, většina studentů se viděla na místě legendárního Karla Gotta, jak si hlasem podmaňuje miliony posluchačů. Já jsem je varoval, že se to podaří jednomu z milionu a ostatní budou rádi, když se budou živit v branži třeba jako učitelé hudby, pracovníci uměleckých nebo reklamních agentur. Jen málokomu se podaří zpěvem alespoň jakkoliv živit. Konkurence ve špičce populární hudby je veliká. V posledních letech se po nástupu hip hopové kultury navíc situace díky přístupu na světový trh rapidně změnila a změnily se i estetické normy publika. Uspět vyžaduje souhru výjimečných okolností. 

Hlavní hrdina Bedřich Racek se studentskou přezdívkou Dobroser  chce pomáhat ostatním. Proč jste vytvořil právě takovou postavu, která myslí více na druhé než na sebe? 

Bedřich byl vychováván, aby se držel v životě při zemi a nevystrkoval hlavu. V době, kdy si uvědomil, že má na to, aby lítal, bylo trochu pozdě a jeho umělecká cesta vzhůru byla o to složitější. Nalezení sebedůvěry ve své ambice je v každé lidské profesi těžké. Ale naděje vždycky existuje a jak se v závěrečné písničce show zpívá „naděje tě ohřeje, naděje se najíš“! Tenhle slogan se snaží Bedřich přenést i na svoje generační kolegy v „Second Hand Company“, i když je čeká „krev, pot a rokenrol“. 

Někteří protagonisté, například Jirka Hromas alias Čáryfuk, působí velmi výrazně, lehce cynicky. Jsou inspirovány konkrétními lidmi z praxe? 

Mediální úspěch je tvrdá škola. Nedá se čekat zacházení v rukavičkách. Bezcharakterních lidí využívajících schopné, je spousta. Úspěšní bossové bývají tvrdí, což neznamená, že by nutně museli být podvraťáci. Proto i hláška režiséra „Čáryfuka“ Hromase, je běžná: „Když nemůžeš – přidej! V našem souboru platí: Když nemůžeš, tak padej!“  

Je to častý showbyznysový model, že jeden dře jako kůň a druhý se veze? Tak jako v případě Dobrosera a Čáryfuka? 

Podléhání autoritě může mít více důvodů. Někteří režiséři jsou skoro teroristé, ale s vynikajícími výsledky, kterými se pak i „jejich“ umělci sami chlubí. Síla charakteru a umělecké nadání nemusí chodit ruku v ruce. Role financí v dnešním uměleckém světě je nezanedbatelná a v pozitivním případě může úspěchu pomoci. 

Kromě hlavní linky s přípravou velké pivní show se v knize objevuje paralelně také příběh šansoniérky Márie, má tato žena reálný předobraz? 

Slavná šansoniérka Mária je jakousi průvodkyní životem svého v začátku méně úspěšného „točvolanta“ Bedřicha Racka. Svou slávu si vydřela a je respektovanou jedničkou na českých pódiích. Je to obecný typ už trochu unavené umělkyně, blížící se ke konci kariéry. Kontrast „umělecké posluhy“, případně až šmíry a Umění s velkým U, může vnímavého člověka jako je protagonista Bedřich Racek, i s patřičnou drsností, nasměrovat na schody do nebe. 

Myslíte si, že se dobro v prostředí showbyznysu může člověku opravdu vrátit? 

Tenhle motiv je mi asi blízký, psal jsem o něm i v knize pro děti Vyhrávat potichu, tehdy to bylo ze sportovního prostředí. Jsem vesničan, nikdy jsem nežil v pražských kavárnách, pozoruji nenápadné lidské příběhy bez hvězdných ambic a bez happyendů. 

Když jsem po vyhazovu z kantořiny přišel do Prahy, moji vrstevníci už byli na vrcholu. Hodně z nich patřilo k protekční zlaté mládeži. Někteří měli odmalička blízko ke kvalitnímu vzdělání nebo ke kvalitním nástrojům, k jazykovému vzdělání, cestování a tak. Když tohle nemáte, jde se nahoru pomaleji. Naděje se prostě někdy najíš až za delší dobu. 

Kniha ukazuje zákulisí divadel, muzikálů a televizní zábavy. Jak moc z toho, na co čtenář natrefí, je realita? Jak moc literární nadsázka? 

Život nabízí vždycky paletu možností. Nadsázka? Všechny postavy jsou poskládány z lega lidských kostek. O každé toho hodně vím, protože už hodně let chodím po ulicích a sbírám si je. 

Co podle vás znamená „nebát se bát“? Čeho se umělci v šoubyznysu obávají nejvíc? 

Název románu O člověku, který se nebál bát vychází z jedné epizody, která vlastně onoho nositele nehezké přezdívky udělala hvězdou: Hrdinství má být stejně jako dobro tiché. Na vstupenku do nebe si každý střádá sám v sobě. 

V knize narazíme i na kritiku dnešní mediální a internetové kultury, například nadnesená poznámka o selfie nebo o tom, že „všechno dodá umělá inteligence“. Chtěl jste tím komentovat současnou společnost? 

Já jsem jedním z anonymních nositelů současné společnosti nad vodou, protože v ní žiji. Názory si formuji v sobě a ony se ve mně mlátí po hlavách. Navenek se snažím respektovat jejich různost, ale tu bitvu ve své hlavě nijak nekrotím.  

Jak vznikala v románu samotná show „Naděje se najíš!“ – je to čistá fikce, nebo má předobraz v reálných projektech? 

Pivní show Naděje se najíš! je jen obrazem toho, že chodím po ulicích, obchodech, divadlech, knihovnách a shovívavě koukám na upachtěné bulvární slavomany. Přitom fandím dělníkům jevišť života, kteří nosí na ramenou ty úspěšnější, a ačkoliv při děkovačkách vybíhají na jeviště první, vědí, že pro největší potlesk si přiběhnou nakonec ti poslední. 

Jaký typ čtenáře jste měl při psaní na mysli? Je kniha především pro ty, kteří někdy bojovali o svou poslední šanci? 

Bezpochyby jsem myslel skrytě i na sebe. I když to neventilujete, sám sebe znáte nejlíp. Ale těch, kteří nežijí ve světle reflektorů a nechodí si pro ovace publika jsou plné ulice, plná divadla, plné knihy. Ukažte mi, kdo nevěří ve svou šanci. A která je poslední? 

Kniha je plná humoru, ale zároveň mluví o pádech a životním zklamání. Vy sám, jako spisovatel a textař, kolik takových vzestupů a pádů jste sám zažil?  

Když jsme začínali spolupracovat s Daliborem Jandou, blížila se mu už třicítka. Kluk z daleké vesnice, do Prahy přijel s kufříkem a otlučenou kytarou. Známý hudební producent nedůvěřivě kroutil hlavou: „To byste, chlapci, museli ten hadr ždímat hodně fest, aby z něho ještě něco bylo…“ 

A my jsme ždímali. Dalibor měl za sebou zpívání na tisícovce tancovaček a já tisíc textů v šupleti. Dalibor byl za dva roky Zlatým slavíkem.  

Hvězda se zrodila. 

Vydalo nakladatelství Epocha, 2026 

Text: Ilona Podivínská 
Foto: archiv autora