Martine, čím tě překvapila armádní psycholožka? 

Na první pohled vidíš poměrně drobnou blondýnku, která pak ukazuje fotky, jak slaňuje hlavou dolů. To úplně nečekáš, stejně jako to, když je na dalších fotkách vidět, jak umí zacházet s kulometem. K tomu vypráví, jak se musela učit se všemi typy zbraní, co zažila při výcviku, na misích nebo kolik smutných osudů v životě vyslechla. To bych smeknul deset klobouků najednou. 

Až tak? 

Stačilo by mi vyslechnout jeden příběh a byl bych z toho rozsekaný na celý týden. A ona zažívá jeden za druhým. Vojáky viděla v situacích, ve kterých je třeba neviděli ani jejich nejbližší – zraněné, ať už fyzicky nebo psychicky. Od té doby, co jsme spolu mluvili, jí říkám superžena. Ona by to tedy o sobě nikdy neřekla, protože je skromná. Ale já to po roce s ní říct můžu: Spousta lidí by tu asi nebyla, kdyby s nimi nepromluvila a nepomohla jim. 

Jak se stalo, že jsi oslovil zrovna Helenu Sovákovou? A byl rozhovor se ženou po tolika mužích jasnou volbou? 

(smích) Vnímal jsem poměrně silný společenský tlak, aby se v dalším rozhovoru objevila žena. Kdybychom tady ale seděli před rokem, o Heleně Sovákové bych ještě nevěděl nic. Znal jsem jenom její jméno, protože byla jako kamarádka Adama Dolníka kmotrou mé předchozí knížky. Seznámili jsme se, prohodili spolu možná tři věty… 

Pardon, takže poprvé jste se viděli na křtu tvojí předchozí knihy o elitním vyjednavači? 

Je to tak. Když jsme si pak plácli, řekla mi, že by byla ráda, aby její knížka někomu pomohla. Takovou motivaci jsem ještě nezažil, ale po několika měsících setkávání jí to věřím. Skrze silné příběhy i tipy může knížka dodat čtenářkám a čtenářům v různých životních situacích odvahu, sebevědomí nebo může ukázat cestu tam, kde už ji třeba nevidí. 

Co bys zmínil z jejího příběhu? 

Klíčová pro ni byla první mise v Iráku, protože základna tehdy ještě nebyla tak dobře připravená a někteří členové – a hlavně členky – se báli o život. Což se naštěstí postupně změnilo a pomáhala tomu i Helena. Četl jsem hodně dopisů, které donesla odněkud z půdy. Psali jí vojáci přímo z misí jako poděkování, že je předem připravila. 

I Helena Sováková má zkušenosti z terénu. Kdysi se ocitla pod raketovým útokem a viděla, že vtipy o vojácích utíkajících narychlo ze záchodu nejsou jen vtipy… 

Humor i černý humor jsou asi hodně potřeba. Sice o tom před svými blízkými nemluvila, ale když odjížděla na misi, v duchu počítala i s variantou, že by se nemusela vrátit. To nebezpečí hrozí. A i když je u nás jen malá skupina vojáků, kteří se vrátili zranění nebo postižení, ale někteří i mrtví, tak ty případy tady jsou.  

Zaujalo mě, jak se k ní jako psycholožce snažili vojáci na misi dostat mnohdy nenápadně, třeba skrze půjčení knížky a následné sondování. Co se ti k tomu vybaví? 

Velmi mě překvapilo, že si někteří vojáci raději vymysleli příběh, že někoho zabili, a teď to s ní potřebuji rozebrat, než aby na rovinu přiznali, že jim telefonovala partnerka. Pohádali se, chce se s nimi rozvést, protože to doma nezvládá nebo si našla milence. O těchto tématech bylo pro vojáky mnohem složitější mluvit a dostávali se k nim teprve postupně, přes zástěrky. 

Jaký pro tebe byl hlubší ponor do duše armády? 

Extrémně zajímavý. Velkým objevem pro mě byly příběhy lidí, kteří mají v armádě nejenom tělo, ale i srdce a duši. Jsi na zahraniční misi, rodina ti zavolá, že doma někdo zemřel. Jako laik a nevoják bych chtěl okamžitě odjet. Pro nás to asi bude nepochopitelné a budeme si říkat, že vojáci jsou necitové, ale vedou v sobě opravdu velké morální dilema, jestli se domů vrátit nebo ne. Je pro ně důležité, aby dokončili misi. Tento pohled do vojenské duše mě překvapil. 

Díky předchozí knize víme, že ticho je hlavní zbraní vyjednavače. Co je hlavní zbraní vojenské psycholožky? 

Naslouchání mají obě profese společné. Dozvěděl jsem se, že osmdesát procent času psycholožka naslouchá, dvacet procent mluví, ale přitom nedává rady. Člověka jenom vede a ukazuje mu, že i v beznadějných případech se dá nějaké světlo najít. 

Teď asi mluvila víc než dvacet procent času... 

Naštěstí! (smích) Trochu jsme si prohodili role, na což nebyla úplně zvyklá. Já naslouchal a dodával jí sebevědomí, že stojí za to předat čtenářům a čtenářkám, co zažila. Mnohokrát jsme si během našeho povídání řekli, že jsem byl já ten terapeut. 

Dozvěděl ses i něco o sobě? 

Zatímco díky pomoci vyjednavače Adama Dolníka jsem loni kupoval dům, s Helenou jsem řešil jeden svůj konkrétní příklad, který se týkal nízkého sebevědomí. Trpím jím odmala a neumím třeba přijímat pochvaly za knížky. Když za mnou někdo přišel, že jsem napsal hezkou knížku, tak jsem hned odpovídal: To je díky Benešovi, Marešovi… oni skvěle vypráví. Během chvíle a pár větami se Heleně povedlo totálně otočit můj pohled na věc. Jenom jsem seděl a koukal, že mě to samotného nikdy nenapadlo. Najednou jsem naplno viděl kouzlo psychologů. A hlavně jsem si uvědomil, že by se měl člověk občas pochválit a říct si, že se mu něco povedlo. 

Kde jste se potkávali? 

U Heleny v pracovně. A kapesníky, které tam má připravené pro klienty, teď tahala sama, když jsme vzpomínali na některé neveselé, ale vlastně i veselé příběhy z její kariéry. Takže jsem zpětně rád, že v nové knize je žena a že je to taková žena. Každopádně proces vzniku knihy byl na rozdíl od předchozích pánů úplně jiný. Vnímal jsem ve vyprávění mnohem méně sebevědomí. 

U psycholožky?! 

Nemyslím to špatně. Jen jsem viděl víc nejistoty a daleko víc ujišťování ze strany Heleny, jestli bude její příběh lidi zajímat. Také tam bylo víc slz a z nějakého záhadného důvodu vzniklo mnohem víc hodin nahrávek. (smích) Nespornou výhodu vnímám v tom, že mi Helena třikrát upekla piškoty. O což se rozhodně nikdo z pětice Beneš – Hecl – Mareš – Dvořák – Dolník ani nepokusil.  

Promítlo se ti téma armády do fungování v běžném životě? 

Když po mně někdo něco v posledním roce chce, naučil jsem se odpovídat – Provedu! Je to z legrace, ale zároveň je to jasné sdělení, že vím, co se po mně chce. Zkouším víc přemýšlet, jestli si životem nenesu zbytečné kostlivce a zkouším některým věcem nepřisuzovat nadbytečnou váhu. Taky se snažím víc odpočívat, protože když není v klidu mysl, není v klidu ani tělo. 

Při tvorbě minulé knihy jsi tedy dostal od vyjednavače recept, který jsi využil při koupi domu. Máš něco podobného s přesahem od armádní psycholožky? 

Jeden její recept používám. V duchu jsem si začal dělat něco, čemu říkáme analýza nejhoršího případu. Připravím se předem na danou situaci s otázkou – Co nejhoršího se ti může stát? Vytvořím si různé scénáře a pak mě daná situace nezaskočí. Nebo alespoň ne s takovou intenzitou. 

V knize jste se dotkli i zajímavého tipu na podporu usínání i v náročných situacích. Jak to jde? 

Zkouším to a zabírá to. Tedy hlavně když mi myšlenky neutíkají k věcem nahromaděným během dne. Jsou to sice vcelku banální rady, ale když jsou prověřeny válečnými piloty, kteří potřebují usnout za jakýchkoliv podmínek a v hluku, asi fungují. Najdete je v naší knížce a vřele doporučuju je zkusit. 

Vydal Martin Moravec, 2025 

Martin Moravec (* 1981) 

Novinář, dlouholetý šéf Magazínu DNES, autor oblíbených knižních rozhovorů, které se staly bestsellery: Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku (2019), David Hecl: Mluví k vám kapitán (2021), Josef Mareš: Moje případy z 1. oddělení (2022), Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem (2023) – tato kniha dokonce získala čtenářskou cenu Magnesia Litera, Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače (2024). U nejnovější knihy varuje: „Během četby hrozí dojetí, husí kůže, smích i úbytek stresu. A to díky mnoha praktickým radám, které kniha obsahuje.“ 

Text: Jan David, Novinky.cz 
Foto: Jan Zátorský