Mnoho spisovatelů zastává nebo zastávalo názory, které jsou dnes považovány za nepřípustné. Mika Waltari obdivoval „skvělý projev doktora Goebbelse“ na evropském sjezdu spisovatelů ve Výmaru v roce 1942.  Na Finsko útočil Sovětský svaz a nikdo jiný než Němci mu nepomohl. Ti Němci, kteří u nás ve stejné době rozpoutali teror a vypálili Lidice a Ležáky po atentátu na Heydricha. Není divu, že leitmotivem Waltariho slavných historických románů jsou právě dějinné paradoxy.

Ze sympatií k fašismu byli obviňováni i další slavní autoři: Ezra Pound, Knut Hamsun, Louis-Ferdinand Céline a další. A co geniální básník Vítězslav Nezval a světové proslulý romanopisec Milan Kundera a jejich ódy na Stalina, snad nejhorší monstrum 20. století? V současné době může být příkladem spisovatele s nepřijatelnými názory ruský autor Sergej Lukjaněnko. Nakladatelství Argo přestalo jeho knihy vydávat, protože podporuje ruskou válku proti Ukrajině.

Od spisovatelů můžeme jít dál: k výbornému písničkáři Jaromíru Nohavicovi a medaili od Stalinova následovníka Putina, k bojkotu ruských umělců a ruské kultury... Ars longa, vita brevis. Důležité je dílo, to (možná) zůstane. Autorovy názory za pár let nikoho zajímat nebudou. Teoreticky... ale v praxi je to složitější, tak jako vždycky všechno.

Text: Markéta Hejkalová
Foto: Eva Puella