Od audioknižního vydání prvního dílu série uplynulo bezmála pět let. Bylo pro vás těžké se k postavám vracet, nebo jste do příběhu vplula bez potíží?

Žádný velký problém to naštěstí nebyl. Na maminčino doporučení jsem v mezičase zhlédla seriál na Netflixu, a třebaže mi ještě pár dílů schází, moc se mi to líbilo. Těch pět let jako by se pro mě díky tomu překlenulo a už jsem se těšila, až mi z OneHotBook pošlou Vážku v jantaru.

Zatímco první díl se odehrával ve Skotsku, nyní se s hlavními hrdiny vydáváme do Francie na dvůr Ludvíka XV. Jak na vás tahle změna prostředí zapůsobila?

Hodně mě to bavilo. Je určitě dobře, že se příběh proměňuje a autorka tak čtenáře pořád udržuje v napětí, co přijde dál. Navíc má důkladně nastudované reálie, takže všechno působí přesvědčivě, a přitom nesmírně čtivě.

Autorka je proslulá tím, že historickou látku pečlivě studuje. Našly se v knize nějaké zvláštnosti, které vás samotnou překvapily?

Jsem po své mamince velkou milovnicí historie a od dětství čtu knížky týkající se různých dějinných epoch, takže pokud jde o období vlády Ludvíka XV., nepřekvapilo mě vlastně vůbec nic. Vím, že střídání vládnoucích rodů a sňatky mezi příslušníky aristokracie probíhaly na pragmatické bázi, co mi ale přeci jen přišlo zajímavé, bylo uvažování králů, které autorka ve vyprávění hodně akcentovala. Skutečně měli v těch dobách pocit, že jsou Bohem vyvoleni přijmout a vykonávat svůj úděl. Zřejmě v tom byli vychováváni od dětství a přišlo jim přirozené považovat se za cosi nadpozemského. Z pohledu člověka žijícího v jednadvacátém století to však působí poněkud zvláštně.

V sérii se objevuje řada cizojazyčných výrazů nejrůznější provenience. Oblíbila jste si nějaké slovo, které hrdinové v knize používají?

Určitě Sasenach – Cizinka. Zároveň se mi moc zamlouvá, jak Jaime oslovuje Claire – říká jí moduinne a je to zvláštní pojmenování, které má jen pro ni. Bohužel nevím, co to znamená, ale pokaždé, když to vyslovuji, představuji si, že je to něco intimního jen mezi nimi dvěma.

Diana Gabaldon: Vážka v jantaru
Čte: Jitka Ježková
Vyšlo v říjnu v nakladatelství OneHotBook.

Čemu přičítáte velký úspěch série Cizinka?

V první řadě je to příběh o lásce, v němž hrdinové musejí přestát množství útrap a překonat četná úskalí, aby mohli nakonec skončit spolu. Dalším faktorem je pak zasazení děje do konkrétní a nadmíru zajímavé historické etapy. Kromě skotského povstání a zmiňované vlády Ludvíka XV. přijde v dalších dílech na řadu také Karibik a Severní Amerika, to znamená boj o americkou nezávislost… Diana Gabaldonová to má prostě skvěle vymyšlené a mně nezbývá než před ní smeknout.

A v čem vy osobně spatřujete kouzlo ústřední hrdinky Claire?

Claire je v příběhu hlasem rozumu. Je praktická a kurážná, díky čemuž dokáže přežít a nenechá se zadupat do země v dobách, kdy ve společnosti dominovali muži. I v takových časech si dovede najít svůj kousek světa, který se pak snaží ochránit. Využívá svých znalostí, aby zlepšila život sobě i svému okolí, což je důsledek jejího předchozího života a zkušenosti s hrůzami druhé světové války. A nebojí se ani své ženskosti a umí ji použít, aniž by při tom působila slabě. Mladému Skotovi, z něhož by se mohl snadno stát hrubián dobového střihu, Claire ukáže, jak krásná může být láska a rovnost mezi lidmi různého pohlaví. Je to prostě velká bojovnice a já si ráda říkám, že bych na jejím místě byla rovněž taková. Trochu se ale bojím, že bych se při konfrontaci s podobnou realitou spíše naopak stáhla do pozadí, vzala si někoho bohatého, kdo by mi kupoval knihy, a do smrti si už jen četla a vzpomínala.

Vážka v jantaru je se svými více než 900 stranami pořádný knižní špalek. Jak jste se s ním popasovala?

No jak – musela jsem! (smích) První díl byl kratší, tento má asi o dvě stě stran víc a děje se tam toho skutečně hodně. Asi bych našla místa, která by se dala zkrátit nebo vypustit, ale nejsem v dotyčném žánru natolik kovaná, abych to mohla seriózně posoudit. Mým posláním je knihu co nejvěrněji zreprodukovat a příhodně interpretovat. A upřímně doufám, že se výsledek mé práce bude posluchačům líbit.




Text: Michaela Merglová
Foto: Michaela Merglová