Nechybělo totiž málo a Jojo Moyesová by své největší bestsellery nikdy nenapsala. Coby čerstvá absolventka žurnalistiky se potloukala Londýnem a moc nevěděla, co se sebou. Do novin ji nechtěli vzít, protože byla příliš nezkušená, a tak jí nezbývalo nic jiného než vzít zavděk tomu, co našla…

Během následujících let si vyzkoušela práci operátorky taxíků, bankovní úřednice, reklamní textařky pro cestovní kancelář, a dokonce i přepisovatelky textů do Braillova písma. Nebyly to dobře placené práce, ale Moyesová neměla moc na výběr. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré – nikde jinde by nepoznala takovou rozmanitou směs lidí a neuvěřitelných historek.

Nakonec získala i svou vysněnou práci v novinách a deset let pracovala na plný úvazek jako novinářka. Dokonce strávila rok jako reportérka v Hongkongu. Tou dobou si ale začala uvědomovat, že to, co se původně zdálo jako práce snů, zas tak perfektní není.

„Neměla jsem žádný volný čas, v práci jsem trávila deset hodin denně, a i po návratu z kanceláře jsem byla neustále na příjmu,“ zavzpomínala Jojo Moyesová v jednom rozhovoru. „A uvědomila jsem si, že úplně původně jsem nechtěla psát články do novin, ale romány. A tak jsem začala.“

Jenže první rukopis nakladatelé odmítli. Druhý také. A třetí jakbysmet. Při psaní čtvrtého románu Moyesová zjistila, že je těhotná a zařekla se, že pokud i tento příběh redaktoři zavrhnou, na psaní se vykašle a najde si jinou práci.

Jenže už první tři kapitoly vzbudily takový zájem, že se nakladatelé začali předhánět, kdo za rukopis zaplatí víc. A v roce 2002 debut Jojo Moyesové s názvem Schovej mě v dešti konečně vyšel. Mladé autorce se splnil sen.

Existují dva typy spisovatelů. Jedni náhle zazáří a oslní svým debutem čtenáře natolik, že už se po zbytek kariéry snaží úspěchu první knihy jenom přiblížit. Druzí se postupně zlepšují a proslaví se až některou pozdější knihou. Jojo Moyesová patří do druhé kategorie. Díru do světa totiž udělala až svou sedmou knihou Než jsem tě poznala. Rázem se i předchozí, průměrně prodejné knihy dostaly na žebříčky bestsellerů.

Jako by čtenáři teprve zpětně docenili, jak skvěle umí Jojo Moyesová psát.

Pravdou je, že její knihy nejsou žádná tuctová červená knihovna. V každé knize Jojo Moyesové se objevuje důležité téma. V Než jsem tě poznala to bylo téma eutanázie, ve vynikající knize Dívka, již jsi tu zanechal, problematika obchodu s uměním, které ukradli nacisté.

Novinka Loď plná nevěst se zaměřuje na zapomenutou kapitolu dějin, kdy se během druhé světové války britští vojáci často seznámili s ženami z jiných koutů světa, zamilovali se, a po válce si své nové nevěsty přivezli domů, kde obě strany čekal šok a vystřízlivění.

Právě to, že autorka často vychází ze skutečných příběhů, je nejsilnější stránka jejího psaní. V některých knihách vlastně ani nejde o romantiku, spíš o lidské vztahy jako takové. Celé to působí dojmem, že to nejsou literární postavy, nýbrž lidé z masa a kostí. Možná si je Jojo Moyesová vymyslela, možná se nechala inspirovat osudy lidí, které potkala během svých předchozích zaměstnání.

Ale jisté je, že právě lidé jsou jádrem jejích příběhů. A jádrem celého jejího úspěchu.

Text: Žofie Sedláčková
Foto: Markus Wissmann