Za co jste od herce Orlanda Blooma dostal přezdívku Kouzelník?

Trpěl během natáčení bolestmi zad a jeho léčba byla poměrně rychlá a úspěšná. Ze svého pohledu ji označil skoro za zázrak, mě za kouzelníka, ale zázrak to nebyl.

Víte, kam sáhnout a jak. V knize jste zmínil příběh z doby, kdy jste ještě nedělal na sebe, a vedení kliniky si stěžovalo na vaše až moc rychlé léčení. Utíkaly tak peníze za víc návštěv?

Přesně tak. Každý ví, že nejdůležitější, co máme, je zdraví. A když už jdeme k lékaři nebo fyzioterapeutovi, řešíme problém. Zdraví a byznys se nemusejí potkávat.

Teď máte práci snů. Každý sportovec s akutním problémem potřebuje být fit co nejdřív, a zároveň chce být zdravý dlouhodobě. Dostal jste se, kam jste chtěl?

Ano. Ale to, co dělám dneska, bych nemohl dělat ve svých dvaceti letech a je potřeba využít každou životní etapu. Když jsme mladí, nemysleme na vydělávání peněz, ale na získávání zkušeností. Jenže mladí si hned hledají „práci snů“, vidím to i u svých dětí. Nutím je, aby pracovaly i zadarmo, nebo dokonce platily za možnost pracovat, aby získávaly zkušenosti z různých odvětví. Měl jsem to podobně. Jako mladý jsem si vyhledával práci ve sportovních klubech zdarma a byl jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl vidět, jak o sebe různí sportovci dbají, co jim fyzioterapeuti doporučují. Když jsem vycházel ze školy, měl jsem nad svými vrstevníky náskok.

Už během vysoké školy, ve Španělsku, jste si ale pořídil auto, protože se vám dařilo i ekonomicky. Jdete do oblastí svých zájmů naplno a do hloubky, protože vás to naplňuje a dává vám to smysl?

Jsem velmi organizovaný člověk a účinně využívám svůj čas. Každý den si díky zkušenostem umím naplánovat optimálně, ale i priority se mění s věkem. Když se večer po uspání malé dcery ukládám do postele, přemýšlím o celém dni. Snažím se být vděčný za to, že jsem mohl být s rodinou, že jsem dal svému tělu čas na cvičení, že jsem se věnoval své mysli přečtením pár stránek z knihy, že jsem zároveň mohl pomoct pacientům. Když tyto tři části – rodina, moje tělo a pacient – dostaly své, tak za to děkuju. Dělám, co mě baví.

Vyšlo v nakladatelství Vyšehrad.

Vaše „zlaté ruce“, jak je nazval slavný tenista John McEnroe, máte pojištěné. Přesto, nezvažoval jste někdy pozdrav po japonsku, jen úklonou?

Kdepak, stisk mi může o druhém člověku leccos říct po stránce fyzické i psychické. Už při pozdravu získávám informace. A ruce mám pojištěné teprve rok.

Při práci míváte zavřené oči a posloucháte vážnou hudbu. Proč jen Mozarta?

Přišel jsem k němu nějakou intuicí, uklidňuje mě. Nejprve jsem si pouštěl přes Spotify různou vážnou hudbu, dával si na playlist skladby, které mě zaujaly, a nakonec to byl většinou Mozart. Až později jsem se dozvěděl, že jeho hudba obsahuje frekvence, které pomáhají soustředění. Svůj aktuální playlist poslouchám už asi patnáct let.

Co na to vaši pacienti?

Všichni už vědí, že lečím se sluchátky na uších. Vytvářím si tak jednotné, sterilní prostředí. Je pak jedno, jestli léčím někoho v kanceláři, v klubu, jestli je tam víc lidí nebo hraje televize. Díky Mozartovi se od všeho odpoutám.

Posloucháte třeba i Figarovu svatbu?

To ne, spíše poklidnější skladby. A existují i aplikace a cédéčka pro děti, kterým Mozartova hudba pomáhá usnout.

V minulosti jste během deseti let léčil jen u tenistů dvacet osm tisíc různých potíží a zranění. Měl jste dva a půl tisíce zásahů přímo na kurtu. Co vám tyto tenisové zkušenosti daly, kromě rychlosti?

Na kurtu, kde máme minimální čas, jsem se naučil být v absolutní koncentraci, soustředit se jen na pacienta, na jeho zranění, od čeho bolest může pocházet. Nejdůležitější asi bylo pochytit co nejvíc stimulů v co nejkratší době. Vše musím vstřebat…

Zní to, jako byste se napojoval na matrix a všechno se vám začalo zobrazovat?

Je to něco takového. A těch osmadvacet tisíc zásahů mi dalo zkušenosti, díky kterým ke mně může přijít deset lidí s bolestmi zad, které vypadají na první pohled stejného původu, ale nakonec má každý úplně jinou příčinu a jiný typ léčení. Naučil jsem se, že jakékoliv globalizace, ať už léčebné, různé typy technik, nejsou až tak užitečné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Každý případ je individuální.

Před rozhovorem jste zmínil, že jste včera večer málem nečekaně odletěl k případu, protože vám zavolali z fotbalového Realu Madrid. Jak se vám daří hledat rovnováhu mezi výkonem a zdravím u vrcholových sportovců, kteří se pohybují na hraně fyzických možností?

To je jeden z nejtěžších faktorů. Hráč potřebuje zkušený tým, se kterým pracuje dlouhodobě, nejlépe odmala. Je to podobné jako v rodině u vašich dětí, kdy se na ně jen podíváte a okamžitě poznáte jakou mají náladu, v jaké jsou energii, jestli jsou zrovna rychlé nebo pomalé. A podle toho dávkujete náplň. Musíte ale hráče poznat.

A když s ním nejste odmala?

Cestuju s hráčem celý rok. Je to pro mě trochu jako převtělení. Musím se umět vcítit do jeho těla a poznat, jestli vydrží trénink hodinu, dvě hodiny, nebo dvě hodiny dopoledne i odpoledne. Musím z hráče vyždímat všechno. Jeho náladu, svalový tonus, jeho posturu (proces udržování polohy těla a jeho částí ve stále se měnícím prostředí, pozn. red.), jeho způsob dýchání, ale i to, jak spal, co jedl, jaké má reakce. Navíc každý čas dne má své specifické výhody.

Díky čemu se vám povedlo třeba dobré napojení s Rafaelem Nadalem?

Dostal jsem se k němu až při prvním profesionálním turnaji. Nebyl jsem s ním čtyřiadvacet hodin jako jeho tým, který ho zná odmala. Naše spolupráce probíhala na jiné úrovni, než když jsem s tenisty trávil třicet, pětatřicet týdnů v roce, obědy, večeře, občas i dovolené, abych si je načetl. Když ale potřeboval, tak jsem přijel, vytvořil mu preventivní program, řekl mu, že by měl zmírnit počet turnajů…

Z knihy vyplynulo, že jste si rozuměli až přátelsky, třeba oproti Federerovi.

Federer je víc uzavřený. V jeho případě šlo o výjimky, kdy mě požádal třeba v Šanghaji, abych k němu přijel do hotelu o půlnoci přes celé město a pomohl mu s bolestí zad. Spolupráce s Nadalem byla osobitá i díky jazyku, sám jsem žil na Mallorce, měli jsme víc blízkých momentů.

Při práci využíváte dlaně, prsty – vezmete do nich raději papírovou knihu nebo čtečku?

Musí být papírová. Čtečky jsou fajn, když potřebujete vyhledat určité slovo, nebo úryvek. Mám ale rád vůni nových knih, často k nim čichám a každá voní jinak. Když se mě zeptáte, jestli rád nakupuji, tak řeknu ne. Kromě knihkupectví – nejpoklidnějšího místa nákupu, kde mohu strávit odpoledne. A svoji knihovnu s více než tisíci knihami stále organizuji. Podle námětu, podle autorů, jindy podle roku.

Co čtete?

Rád vezmu do ruky nejen beletrii, nějaký román, ale i naučné knížky ze svého oboru. Není to úkol, že „musím“, jako když jsem studoval. Dneska si rád přečtu i o chemii, kterou jsem absolutně nesnášel a na medicíně jsem z ní propadl.

Co vás teď na ní láká?

Vidím, jak do sebe všechno zapadá. Fyzika má hodně společného s chemií, i s psychikou. Až mnohem později jsem pochopil, proč nás to na univerzitě nutili umět. Čím víc mám zkušeností a vyléčených pacientů, tím víc si dávám otázek, a musím na ně hledat odpovědi. A mnohdy je nacházím v oblastech, které bych dřív nejraději vymazal z vysvědčení.

Michal Novotný (* 1974)
Fyzioterapeut a kondiční trenér, který dlouhá léta pracoval pro tenisovou ATP, staral se o Rafaela Nadala, Rogera Federera, Tomáše Berdycha…, i fotbalisty Realu Madrid, AC Milán a Sparty Praha, v posledních letech také o hollywoodské herce. Odborné vzdělání včetně doktorátu získal ve Španělsku. Po pádu z deseti metrů během „kajtování“ měl polámané tělo s otevřenými zlomeninami, ale vyléčil se, navíc zvýšil citlivost svých dlaní. Při své práci vždy hledá příčinu zranění. Už dříve vydal knihu Sport je bolest, nyní s novinářkou Karolínou Liškovou novinku Tajemství zdravého pohybu. 

text: Jan David
foto: Tomáš Nosil