Příběhy o Podkinovi jsou podle čtenářů místy dost drsné. Kde leží ta hranice, aby byl příběh vhodný už pro děti od devíti let, kterým je určen? 

Ano, nepřátelští zmutovaní Gormové jsou hroziví, občas tam teče krev a zavane spálené maso. Ale nikdo přece nikdy neříkal, že svět bude jednoduchý. Je fakt, že pro některé citlivější děti to může být příliš. Dceři mých přátel bylo asi deset let, když četla první díl. Ponořila se do napínavého děje, moc se jí to líbilo. Jakmile se ale dobrodružství rozjelo, hltala Podkina raději jen během dne. Večer před spaním ne, protože by prý mohla mít divoké sny. Knihu ale dočetla, protože Podkin je zkrátka skvělý.  

Takže jde o bezpečný příběhový ring pro děti? 

Určitě. Já jsem vyrůstala na mayovkách, kde Old Wabble umírá v kmeni vertikálně rozčísnutého stromu… Nechápejte to tak, že bych byla příznivcem toho nabubřelého narativu „my jsme zažili horší věci a nic se nám nestalo“. Ovšem pokud jde o literaturu pro děti a mládež, tak si myslím, že fiktivní příběhy pracující s motivem nebezpečí naprosté většině čtenářů neublíží. Zejména když si je mohou číst v bezpečném prostředí, nemusí s knížkou sedět v krytu a nikdo po nich nestřílí. A pokud se někdo bojí víc, než je mu milé, může samozřejmě knihu odložit a vrátit se k ní třeba za rok, to je naprosto v pořádku. Pozor, pořád se bavíme o knihách pro děti, jež neobsahují explicitní drastické popisy.  

O Podkinovi vyšly v češtině tři úspěšné a pozitivně hodnocené knihy, teď ze stejného světa přichází Uki. V čem se hrdinové liší?  

Podkin byl zprvu rozmazlené králíče. Coby syn náčelníka nory měl velmi jednoduché dětství a snadný život − na rozdíl od Ukiho, který je hlavní postavou právě vycházejícího čtvrtého dílu. Ten to naopak jednoduché neměl od samého narození. 

Proč Podkin je Jednoouško a Uki Sešívaný? 

Oba jsou jistým způsobem odlišní, hendikepovaní, ale tak, že je to neomezuje v soubojích. Podkin přitom nepřijde o ucho v hrdinské bitvě, ale při útěku, když sousední noru přepadnou Gormové, proti nimž bojují celé tři knížky. Díky tomu je mezi ostatními králíky v Pěti říších snadno rozpoznatelný, podobně jako Uki, který má zase netradičně zbarvenou srst. Z jedné strany je bílý, z druhé černý. A má každé oko jiné. Jako by někdo ze dvou půlek sešil jednoho králíka. 

Nejsou ale hrdiny od začátku. 

Málokterý hrdina − a teď myslím i ty skutečné a žijící − je přece statečný hned od začátku. Musí do té role dospět. Ten, kdo se ničeho nebojí, bývá spíš hloupý. Bát se je totiž přirozené. Až ve chvíli, kdy zjistíte, že už jste několikrát málem přišel o kejhák, a přitom ještě pořád žijete, tak dospějete k názoru, že nic horšího, než co jste přežil, už se vám stát nemůže. Pak teprve můžete být ten hrdina, o kterém se vyprávějí legendy u ohňů.  

Jaké pro vás bylo skočit z Podkina do Ukiho?  

Uki je návratem do staré dobré říše se středověkými rysy. I když to není zrovna útulné místo − sotva vystrčíte hlavu z nory, hned vás může protnout šíp. Musíte si dávat sakra bacha, v Pěti říších nejsou všichni králíci kamarádi. Nenajdete tu penicilin, jen léčivé byliny. Však také ilustrátor David Wyatt žije v divoké přírodě národního parku v Devonu, kde je to šutr na šutru a mokřina na mokřině… A on atmosféru téhle krajiny umí přenést do ilustrací.  

Může čtenář vstoupit do králičího světa samostatně skrze Ukiho, nebo nejprve musí přečíst Podkina? 

První tři knížky je vhodné číst postupně po sobě. Začít číst Ukiho jako prvního ale možné je. Sice vám uniknou některé souvislosti, ale čtenářský zážitek vám to zas tolik nenaruší. 

Objevuje se Podkin i v nové knize? 

Podkinův příběh je přítomen prostřednictvím trochu tajemného potulného barda, který putuje krajem Pěti říší a o Podkinovi vypráví. Ve čtvrté knize se tento starý králík nechá umluvit svým učněm, králíčkem Ruem, aby mu vyprávěl o dalším hrdinovi, o Ukim Sešívaném. Ale zároveň musí slíbit, že pak se k Podkinovi zase vrátí. A stane se tak ještě dřív, než všichni čekali. 

Potkají se Uki s Podkinem? 

Autor Kieran Larwood nejprve napsal tři knihy, kde je hlavním hrdinou Podkin, v dalších třech dílech pak dominuje Uki. A poté následují další tři díly, které se vrací zase víc k Podkinovi. Na obálce deváté knihy, jež je v sérii poslední, už jsou oba největší hrdinové Pěti říší spolu. 

A můžeme tohle prozradit?  

Můžeme, protože přece nevíte, co všechno mezitím prožijí! 

Jak jste se dostala právě ke knihám z králičí říše? 

První díl jsme vydali už v roce 2019, když tehdy ještě nedokončenou sérii objevil v katalogu zahraničního nakladatele náš šéfredaktor Petr Eliáš. Tenkrát jsem byla v Albatrosu služebně nejmladší a první díl jsem dostala redakčně na starost. Další pak logicky následovaly. 

Stal se pro vás Podkin výhrou v loterii? 

Rozhodně. Je to tak napínavá série, že si ji s chutí přečte i dospělý − což je podle mě poznávacím znamením dobré dětské knihy. Podkin je sice pro čtenáře od devíti let, ale horní hranice neexistuje. Vezměte si hru Člověče, nezlob se. Tu si taky můžete s požitkem zahrát i v devadesáti. 

Mohou tedy knihy o Podkinovi bavit i rodiče, kteří rádi předčítají potomkům? 

Ano, ale musí na sebe být přísní. (smích) Z vlastní zkušenosti vím, že když vám dítě večer v tom nejnapínavějším usne, mívá rodič velké nutkání dočíst si ještě aspoň kapitolu... A pak se může stát, že než se vzpamatuje, najednou je na konci knihy a už ví, kdo vyhraje. Ale nesmí to prozradit! 

Jsou v knihách nečekané zvraty i pro vás?  

No jistě. I mě jako redaktorku kniha musí bavit, i já si musím na konci říct „uf, no teda!“. Kdyby se děj dal předvídat jako u céčkového filmu, tak by to přece nefungovalo. A tohle je špičková fantasy sága. Pokud si teď někdo přečte Ukiho jako první příběh, vsadím se, že si poběží koupit předchozí tři Podkiny, aby si ukrátil čekání na překlad pokračování.  

Není svět Pěti říší trochu podobný světu Tolkienových hrdinů z Hobita a Pána prstenů? 

Trochu ano a je to logické, sám autor říká, že Hobita přečetl už v šesti letech a byla to kniha, která ho naprosto uchvátila a přivedla k literatuře. Prý ji otevřel, uviděl mapu, a nadchnul se. 

Mapa je hned na začátku i v Podkinovi. Podobně jako v Hobitovi je tu vymyšlená celá fungující říše, lépe řečeno Pět říší… 

Každá správná fantasy knížka přece musí mít mapu! A to za cenu, že tím někomu může vzdáleně připomínat jinou. 

Autor knihy byl kdysi učitelem, je to nějak na ději znát? 

Učil na základní škole patnáct let, ale určitě to neznamená, že by se v knihách snažil poučovat. Dobrý učitel sice ovládá umění, jak udržet dětskou pozornost, ale to k tomu, abyste napsal skvělou ságu pro děti, nestačí. Kdyby to bylo takhle jednoduché, máme tady záplavy pedagogů píšících bestsellery. Tak to ale nefunguje.  

Knihy jsou podobně jako Harry Potter nebo Hobit typické hravým překladem různých míst z děje. Jak se vám v Albatrosu tvořilo v tomto ohledu? Líbí se mi třeba spojení temnoty a nory jako Temnora.  

Ano, tomu se mezi překladateli říká „mluvící jména“. První dvě knihy překládala Petra Badalec a vyhrála si s tím podobně jako bratři Medkové s Harrym Potterem. Na třetí díl, jehož vydání se odsouvalo, ale pak už neměla kapacitu. Tehdy se naštěstí Podkina uvolila převzít překladatelka Veronika Volhejnová. Znamenalo to pro ni načíst předchozí knihy v češtině i angličtině, ale je velmi zkušená, takže to zvládla bravurně. A když teď přeložila i Ukiho, odevzdávala mi ho se slovy: „Hlavně aby brzy vyšly další díly, já prostě musím vědět, jak to dopadne!“ (smích) Na tom jsme ale všichni stejně.  

Vydalo nakladatelství Albatros, 2026 

Podkin Jednoouško: Uki a vyhnanci 
Příběh Ukiho Sešívaného a jeho odvážných souputnic Jori a Kri míří k odhalení tajemství temného lesa Ledokoru a záhadného světla v opuštěné věži. Zvídavý učedník Rue ani nedutá, když se starý králičí bard dává do vyprávění. 

text: Jan David, novinky.cz 
foto: Kristýna Hadačová