Najdi knihu

Blog magazínu

Ernest Cline se dostal do autorské pasti, svou prvotinu Ready Player One překonává jen těžko

Ernest Cline se dostal do autorské pasti, svou prvotinu Ready Player One překonává jen těžko
04.03.2023 05:00
Román Ready Player One způsobil před lety senzaci. Ernest Cline v něm dokonale zkombinoval kyberpunkovou poetiku s hráčskou posedlostí a tunami popkulturních odkazů na osmdesátá léta, které svou nostalgickou silou přibily miliony čtenářů ke stránkám a připravily jim doslova emoční tornádo.

Brzy nato následoval stejnojmenný film Stevena Spielberga – dějově logicky trochu jiný (určité pasáže knihy jsou nezfilmovatelné), ale atmosférou a vyzněním zcela přesný, a kniha se i díky filmu definitivně zařadila k těm, které se budou dlouhá léta označovat za kultovní.

Cline se však tím dostal do obří autorské pasti – muselo mu být jasné, že prvotinu už překoná jen těžko. A tak se po vlažně přijatém románu Armada vrátil k tomu, co jej proslavilo – a napsal pokračování svého bestselleru, nazvané Ready Player Two: Nová hra začíná. To na svého slavného staršího bráchu přímo navazuje – mladík Wade Watts, který se poté, co zvítězil v on-line hře OASIS, stal jedním ze spolumajitelů společnosti GSS, se po několikadenní odmlce opět naloguje do kybersystému a zjistí, že James Halliday, tvůrce hry, ještě ani zdaleka neřekl poslední slovo. A že vynález nové technologie ONI, který se skrývá ve třináctém patře mrakodrapu, kde GSS sídlí, zcela změní vnímání virtuální reality a posune lidstvo opět o kousek dál… pokud ho někdo nebude chtít zneužít. Wadeovi nezbývá než vrátit se do hry.

Nová hra začíná v sobě nese všechny dobré i špatné vlastnosti druhých dílů. Pryč je překvapivý omračující efekt, který patřil k největším devízám jedničky. Proto se Cline rozhodl postupovat podle metody: „Všeho je tu třeba mít víc, mnohem víc.“ Což je občas kontraproduktivní, neboť text tak zbytečně bobtná. Zároveň však Cline dobře chápe, proč RPO tak fungovalo – a opakováním totožných postupů přináší čtenářům něco jako nostalgii na druhou – opětovné vršení popkulturních odkazů přináší mrazení v zádech nejen pro odkazy samotné, ale i kvůli slastným vzpomínkám na čtení prvního dílu. Je to málo? Podle mě určitě ne.

Zaujala vás kniha? Více se dočtete v tomto článku. 

Text: Jiří Popiolek
Foto: Štěpánka Levá