Proč by se s vámi čtenáři měli vydat po stopách české šlechty?

Kvůli 40 letům komunismu má většina lidí stále dost zkreslené a mylné představy o tom, co šlechta byla, co dělala a k čemu byla dobrá. Mnozí sice rádi i s dětmi navštěvují hrady a zámky, ale berou to spíš jako hezké pokoukání a už si ani nespojí, že kromě zámku šlechtic vybudoval třeba průmyslový podnik, hospodařil v okolních lesích a postavil místní železnici nebo kostel. Dětem jsou pak zámky prezentovány skrze pohádky, a když se chtějí dozvědět něco reálného o lidech, kteří na nich žili, rodiče jim často neumí odpovědět a věci vysvětlit. Takže moje knížka je takovým úvodem do tématu dějin šlechty pro zvědavé děti a jejich tápající rodiče.  

Je naše šlechta dokonale zmapována, nebo se stále dá zjistit něco nového? A máte nějakou novinku, nebo překvapivou informaci i ve vaší nové knize?

Je to knížka pro děti, pro které může být překvapivé úplně cokoli, co se v ní dočtou. Mým záměrem žádné nové objevy nebyly, šlo mi především o to, abych téma dobře, stručně a pro malé čtenáře srozumitelně vysvětlila. Pokud vím, je to jediná knížka pro děti s tímto tématem. Kdybychom se ale podívali na knihy pro dospělé, tam je nabídka knih o šlechtě mnohem širší a přístupnější, což je skvělé, ale ani zdaleka to není téma vyčerpané. Vlastně mi připadá spíš nevyčerpatelné.

V čem bychom si mohli ze šlechticů let minulých i těch současných vzít příklad?

Mně připadá nejdůležitější, že šlechtici obvykle uvažovali v dlouhých časových horizontech do minulosti i do budoucnosti. Směrem do minulosti si vážili odkazu svých předků, které nechtěli zklamat, a směrem do budoucnosti nehleděli na rychlý efekt svých činů, ale často zakládali něco, o čem věděli, že to dělají až pro generace následující. Ať už to byl zámecký park, nebo plavební kanál.

Píšete v knize o někom, kdo je zároveň vaším osobním oblíbencem, případně, čím si vás získal?

Spousta osobností, které v knize zmiňuji, je zajímavá a může být inspirující. Ze staršího období bych jmenovala mého osobního oblíbence, krále Jiřího z Poděbrad. Je jediným naším králem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale byl zvolen z řad šlechty. V novějších dějinách pak najdeme řadu lidí, kteří něčemu důležitému zasvětili život. Tady můžeme jmenovat třeba Berthu von Suttner (pocházela z rodu Kinských), která byla pro své pacifistické aktivity první ženou oceněnou Nobelovou cenou za mír v roce 1905. A moc ráda mám osoby, které byly zapálené pro nějaký koníček – v knize je třeba kapitola o šlechticích, kteří se věnovali botanice.

Vyšlo v nakladatelství Portál.

Vaše knížka je určena pro děti od 9 let. Kdo vlastně určuje tuto věkovou hranici? 

Věkové zařazení knihy určuje nakladatel, samozřejmě předem, aby autor věděl, jakým stylem a jak náročně má knihu psát.

V čem je pro vás hlavní rozdíl mezi psaním pro děti a pro dospělé?

Řada lidí by si možná myslela, že psát pro děti je jednodušší, ale osobně mi připadá o dost snazší psát pro dospělé. V knihách pro děti musíte mnohem víc řešit, abyste čtenáře nepřetěžovali informacemi a daty, abyste nepoužívali nesrozumitelná slova nebo přirovnání, která jim nic neřeknou. Vyžaduje to prostě mnohem větší sebekontrolu. Na druhou stranu vás to donutí opravdu přesně formulovat, co je podstatné.

Zejména dětské knihy se neobejdou bez hezkých a názorných obrázků. Podle čeho se rozhodujete, kdo bude vaši knihu ilustrovat?

Knížka Po stopách české šlechty je součástí konkrétní řady, kterou pro nakladatelství Portál ilustruje Michaela Bergmannová. O ilustrátorce bylo tedy rozhodnuto rovnou. Mně se její obrázky pro tento typ publikace moc líbí a spolupráce s ní byla fantastická.

Psala jste o evropských panovnících, světových Češích, českých pokladech UNESCO, dokonce o dějinách aut. Vydala jste knihy o cestování a tipy na výlety. Vznikaly vaše první knihy déle než ty poslední, nebo to nezáleží na vypsanosti a zkušenostech? 

První knížka mi vyšla už v roce 2007, cestopis Tři ženy v Indii, který jsem napsala se spoluautorkami. Od té doby jsem vydala celkem 16 knih. Délka a náročnost jejich psaní se odvíjí hlavně od tématu a kolik si toho člověk musí nastudovat. Například v případě Českých cestovatelů mi četba a studium materiálů zabraly mnohem víc času než samotné psaní. Každá knížka je v tomhle individuální projekt, každá je jiná.

A která vám dala nejvíc zabrat?

Asi právě ta nejnovější Po stopách české šlechty. I když jsem si předem napsala podrobnou osnovu, téma je velice široké a pořád se mi přidávaly další a další věci, které jsem do ní chtěla dostat. V první verzi byl tak text téměř dvojnásobně dlouhý, než měl být. Následné krácení a vyhazování bylo velmi bolestivé.

Kdo je obvykle prvním čtenářem prvních verzí vašich knih a dává vám rady či doporučení?

To se také odvíjí od konkrétní knížky. Pokud nějakou píšu se spoluautorem (naposledy například Rohanové), je prvním čtenářem logicky spoluautor. Knížku Nasedat, jedeme! o počátcích motorismu četl jako první můj bratr, protože je velký milovník a znalec aut a jejich historie. Po stopách české šlechty četl jako první můj manžel, který mi ji pomohl víc „zlidštit“, vymýšleli jsme spolu úkoly pro děti, náměty ilustrací a podobně.

Předpokládám, že kvůli své práci trávíte hodně času vsedě. Je vaše záliba v cestování a výletech po Česku kompenzací sedavého povolání?

Moje práce je kromě psaní knih také redigování naučných knih jiných autorů, takže ano, nasedím se hodně. Cestování a výlety mě zajímaly od dětství, hodně mě baví i chůze jako taková, ráda se co nejvíc pohybuji pěšky. Cílená kompenzace to tedy není, ale rozhodně to tak skvěle funguje.

Jak známo, šlechtici měli své erby, takové svoje značky. Co by mohlo být ve vašem erbu?

Erb je záležitost dědičná, a co by mi v tomto ohledu předali mí předkové, popravdě nevím. Ale pokud bych byla nově povýšená šlechtična, která si může erb zvolit tak, aby odrážel můj život a práci, byla by v něm pravděpodobně kniha. A aby to nebylo tak fádní, velmi bych stála o to mít dva tygry jako štítonoše.

O čem bude vaše další kniha?

V letošním roce mi vyšly tři knihy a bylo to dost náročné. Takže teď chvíli psát nic nebudu, raději chci chodit na výlety a nasávat svět jen tak. Třeba se z toho něco zajímavého vyvrbí.

(Foto: Jana Jůzlová)

Jana Jůzlová (* 1974)
Narodila se v Liberci. Vystudovala jednooborovou historii na FF UK. Od roku 1999 pracovala jako hlavní redaktorka všeobecné encyklopedie Universum a později byla nakladatelskou redaktorkou v Euromedia Group, kde připravovala naučné publikace, především rozsáhlé projekty (Dějiny českých zemí, Osobnosti českých dějin). Od roku 2013 je na volné noze. Vedle redakční práce se věnuje psaní knih. Je spoluautorkou řady populárně-naučných historických publikací (Velcí panovníci Evropy, České dějiny v kostce, Pražské věže či Rohanové – Raději zemřít nežli se poddat) a autorkou naučných knih pro děti (Světoví Češi 1 a 2, Čeští cestovatelé nebo Nasedat, jedeme!). Od roku 2019 píše také sérii knih s tipy na výlety (Toulky Polabím, Toulky Pojizeřím, Toulky mezi Labem a Sázavou a Toulky kolem Prahy). Původně se věnovala psaní fantasy a nevylučuje, že se k tomu ještě vrátí. Je držitelkou Ceny Karla Čapka, titulu Lady fantasy a Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě.

text: Filip Lukeš
foto: se svolením Jany Jůzlové