Kdybyste si měl vybrat jediné místo na světě, kde strávíte zbytek života, byl by to gauč v obýváku, gauč v ložnici, nebo máte ještě nějakou třetí vysněnou destinaci? 

Ačkoliv strávit zbytek života na gauči zní lákavě, asi bych chtěl spíš dožít na verandě domu na břehu jezera. Samozřejmě na gauči. Ani nepotřebuju ten dům. Spokojím se s verandou. Jestli někdo prodává verandu na břehu jezera, uvítám, když se mi ozve.  

Myslíte si, že po přečtení této knihy bude Nataša konečně chápat, jak hluboké psychické následky na vás její cestovatelské ambice zanechaly? 

Ona moje knihy nečte. Nicméně i bez toho chápe už dlouho, jaké hluboké psychické následky na mě zanechaly její cestovatelské ambice.  

V knize přiznáváte, že pořízení dítěte bylo mimo jiné i strategií, jak se vyhnout Tatrám. Jaký další životní krok jste podnikl hlavně proto, abyste nemusel někam jet? 

Životní kroky jsem už vzdal. Dávno už nejsem svým pánem. Nicméně už jsem párkrát předstíral nemoc, takže jsem jel na výlet s předstíranou nemocí.  

Když dnes Nataša přijde s větou: „Mám nápad na výlet“, co vás napadne jako první? Panika, rezignace, nebo rovnou kontrola stavu účtu? 

Pokaždé, když tohle žena řekne, první, co se mi vybaví je, jak sedím v letadle, které padá střemhlav dolů. Je to už takový reflex. Stav účtu už pomalu přestává být na pořadu dne, protože žena nejen, že řekne „mám nápad na výlet“, ale ještě k tomu dodá „jo a mimochodem, už jsem koupila letenky a zaplatila hotel“. Zjistila, že tak odpadá možnost mé sebeobrany a sichruje si tak, že na ten výlet skutečně pojedeme. 

Jaká byla nejabsurdnější výmluva, kterou jste se snažil vykroutit z rodinného výletu? A uvěřil jí někdo kromě vás? 

Já už se nevymlouvám. Dávno už se nevymlouvám. Nemá to cenu. Beztak by mi nikdo nevěřil. 

Čeho se bojíte víc – letu letadlem, atrakce Tower of Terror, nebo hodinové fronty na atrakci? 

Rozhodně letu letadlem. Tower of Terror se nebojím, protože už vím, co to umí a taky vím, že už na to nikdy nepůjdu. Nikdy. Nikdo mě nedonutí. Fronta na atrakci je v pohodě. Hlavně, když to je atrakce, na které se určitě pobliju. Člověk si pak ve frontě může vyřídit svoje záležitosti a přehodnotit životní rozhodnutí. 

Kolik procent knihy je čistá realita a kolik procent literární úprava člověka, který si po třech dnech v Disneylandu diagnostikoval kurděje? 

Těžko určit konkrétní procenta. Vychází to z toho, co jsem zažil, ale je to samozřejmě nafouknuté do absurdity, aby to bylo vtipnější než realita. Je to už asi nějaká profesní deformace. Pokaždé, když zažiju něco zdánlivě úsměvného, hned mě začínají napadat scénáře, jak by to mohlo být ještě vtipnější a začínám řetězit další události, které by s tím mohly souviset. 

Pokud za vámi jednou přijde Čeněk a oznámí vám, že chce procestovat svět, podpoříte ho, nebo mu raději pořídíte nový gauč? 

Ačkoliv zatím nevypadá, že by měl tyhle ambice, určitě ho podpořím. Pokud teda po mně nebude chtít prachy. Jestli chce cestovat, ať si jde na brigádu. Tomu se říká výchova. 

Máte za sebou Disneyland, Tatry, Dubaj, Eurotrip i řadu dalších výprav. Existuje místo, kde jste si nakonec řekl: „Dobře, sem bych se možná ještě někdy vrátil?“ 

Ale mě se na těch místech ve finále většinou líbí. Když už tam jsem, tak z toho těžím maximum. Akorát jsem líný a nikam se mi nikdy nechce. Například Disneyland byl boží. To jsem v knize nezmiňoval, ale jet do Disneylandu byl můj nápad. Vždycky jsem tam chtěl. 

Která kapitola vás při psaní rozesmála nejvíc a u které jste si naopak říkal, že by mohla doma vyvolat menší rodinnou poradu? 

Já se většinou nesměju tomu, co napíšu, protože poměrně logicky znám tu pointu toho vtipu dopředu. Je to jako smát se vtipu, který už znáte. Nicméně, když jsem si to po sobě potom četl, tak například u kapitoly u Rakouska jsem si řekl: „Dominiku, tohle se ti povedlo. To je vtipný.“ 

Dostali Nataša a Čeněk možnost nahlédnout do rukopisu před vydáním, nebo jste se rozhodl vsadit všechno na překvapení? 

Možnost měli, ale tradičně ji neproměnili. Překvapení žádné nebude, protože to číst nebudou. Možná Čeněk, až bude dospělý, tak si jednou přečte, co všechno o něm fotr psal a pak to použije u soudu. 

Kdybyste musel strávit měsíc na cestách s jedním slavným cestovatelem, koho byste si vybral? A proč právě někoho, kdo by byl nejraději doma? 

Já moc cestovatelů neznám. Znám Holuba, ale ten je mrtvej. Ačkoliv to není vyloženě cestovatel, chtěl bych si zkusit na pár dnů zajet s Bearem Gryllsem někam do divočiny. Ty opičárny, jako jíst syrové losí oko nebo pít želví krev bych samozřejmě vynechal, ale chtěl bych být u toho, jak přežívá v divočině a taky abych zjistil, nakolik je to realita a nakolik je to zinscenované pro televizi. 

Stal se z vás po všech těch letech cestovatel, nebo jste stále jen člověk, který se naučil cestovní utrpení snášet s větší elegancí? 

Já jsem cestovatel tělem i duší. Respektive hlavně tělem. 

Jaká je pravděpodobnost, že za pár let vyjde pokračování s názvem Rodinné výlety a ještě horší věci? 

Podle zájmu čtenářů. Dost se mi toho do knihy nevešlo. Navíc žena hodlá ve výletech i nadále pokračovat. 

A na závěr – kdybyste měl jedinou větou přesvědčit čtenáře, proč si mají koupit knihu o cestování od člověka, který cestování vlastně nemá rád, jak by ta věta zněla? 

Kupte si knihu o cestování, abyste vy cestovat nemuseli. Cestoval jsem za vás. Není zač. 

Vydalo nakladatelství Ikar, 2026 

Dominik Landsman (*1985) 
Český spisovatel a scenárista, který nesnáší, když o něm někdo mluví jako o blogerovi nebo moderním fotrovi. Svou kariéru založil na tom, že se mu narodilo dítě, a on ho zmonetizoval v knížkách a na sociálních sítích. Bez dítěte by byl nejspíš stále ještě nezaměstnaný, protože nic neumí a nemá světu co nabídnout. 

Je autorem knih Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti (2014), Deníček moderního fotra 2 aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech (2015), Deníček moderního fotra 3 aneb Historky z rodičovského podsvětí (2018), Dovolená s moderním fotrem (2018), Na chalupě s moderním fotrem (2020), Karanténa s moderním fotrem (2021), Híťovokouzelné dobrodružství(2022), Rybář Jarmil Koloušek (2023) a spoluautorem knih Deníček moderního páru aneb Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil (2016), Továrna na debilno (2017), Továrna na debilno – Vzpoura pražské kavárny (2018) a Někdo mě má rád (2020). Vydal také tři knihy pro děti – Lapuťák a kapitán Adorabl (2017), Kapitán Adorabl a bambitka černokněžníka Vorána (2019) a Kapitán Adorabl a tajemný ostrov (2025). 

text: Josef Zahn 
foto: archiv Euromedia Group