Kniha Anthonyho Delona Má rodina, můj příběh je podle mě od začátku odsouzena k úspěchu. Přináší totiž spoustu neznámých a šokujících podrobností o soužití rebelského syna se slavným otcem. Objektivně je však třeba říct, že ve skutečnosti jsou tyto vzpomínky o něčem úplně jiném. O něčem mnohem křehčím, subtilnějším a komornějším. A i když to na první dobrou zní klišovitě, tak je to především kniha o Anthonyho cestě k pochopení toho, co je v životě nejdůležitější.

Rebel z mnoha příčin

Má rodina, můj příběh by se dala v prvé řadě považovat za jakéhosi průvodce po lidech, jež Anthonyho formovali – a s trochou nadsázky i bulvárnosti mu v mnoha případech nahrazovali hlavně v době dětství a mládí rodiče.

Despotický, manipulativní, věčně zaneprázdněný otec s cyklicky se opakujícími záchvaty vzteku a potřebou neúměrně trestat – a to spíše psychicky než fyzicky, jím určitě nebyl. Ano, ten Alain Delon, idol mnoha žen, který na kamarády svého syna poslal mafii a nechal je postřelit jenom proto, že u Anthonyho módní značky kožených bund použili jeho jméno. Nebo člověk, který hatil synovy pracovní zakázky jenom proto, že žárlil na jeho mládí a vzhled.

A přes mnohokrát v knize projevenou lásku a úctu nebyla dle mnoha náznaků ideálním rodičem ani Anthonyho matka Nathalie, s jen letmo zmíněnými problémy s drogami, až patologickou nedůvěrou k mužům a sklony pořádat celonoční flámy v domě, kde spí malé dítě. Nehledě k tomu, že profese filmových herců oba Anthonyho rodiče na dlouhé měsíce odváděla do všech koutů světa – a malého syna ani jeden z nich nepovažoval za nutné brát s sebou.

Lze se pak divit tomu, že malý Anthony měl celé dětství potřebu proti něčemu se vymezovat, utíkal ze všech možných internátních škol, které kvůli kázeňským prohřeškům střídal jako ponožky – a že jej to dovedlo až ke krádežím aut a koketování s mafií?

Vyšlo v nakladatelství Práh.

Dva náhradní rodiče a ti další

A tak Anthony hledal osoby sobě blízké jinde. Našel je ve filmovém agentovi Georgesi Beaumeovi a chůvě Loulou. Autority, kmotři, kteří Anthonymu pomáhali v těžkých životních chvílích. Lidé, na něž se obracel, když potřeboval poradit nebo najít vnitřní klid. Právě k nim utíkal, jakmile mu bylo zle, u nichž nacházel porozumění, soucit… a lásku. Nepřiznaní náhradní rodiče, kteří byli nablízku v době, kdy se ti skuteční, biologičtí, zabývali sami sebou, svými kariérami nebo problémy se stále se střídajícími partnery.

Anthony o Georgesi a Loulou píše vždycky, když se dostane do nějakého problému nebo má krizi. A city, které k nim projevuje, jsou skutečně hluboké – ne nadarmo memoáry začínají scénou z Beaumeova pohřbu, na kterém Anthony nedokázal dojetím ani promluvit.

Tato kniha by se tak dala považovat i za poděkování lidem, již v mladém muži formovali mnohé zásady, dokázali mu dát lásku a pocit bezpečí, naslouchat mu a být u něj vždycky, když to právě potřeboval.

Z některých situací, do kterých se dostal s Loulou, pak místy až mrazí – třeba z té, kdy zmatené, ospalé dítě Anthony ve scéně jako z Boschova obrazu překračuje pozvracené a spící účastníky večírku a Loulou se ho snaží někam zavřít a zamknout, aby o tom nevěděl a neztratil o matce iluze. Nebo jak jej přesvědčuje, že maminka je „trochu nemocná“, když ta v ložnici leží opilá či zfetovaná.

K velkému Anthonymu štěstí nebyli Georges a Loulou sami. Významnou zklidňující, smířlivou roli v jeho životě hrály i další dvě „vedlejší postavy“ tohoto autobiografického filmu, patrně nejvěrnější dlouholetí partneři jeho rodičů, jež k tomuto údělu předurčily ty jediné možné charakterové vlastnosti, které mohli mít – trpělivost, praktičnost a neskutečná tolerance.

Stali se jimi herečka Mireille Darcová, známá z mnoha filmů s Alainem Delonem nebo třeba z Velkého blondýna s černou botou, která se kvůli Alainovi dokázala vzdát kariéry a do konce života mu byla nablízku. A Chris Blackwell, Angličan jemně ovlivněný pohodou ostrova Jamajka, elegantní, pozorný gentleman, jenž Anthonyho matku zklidnil natolik, že zcela změnila přístup k životu a stal se z ní úplně jiný člověk.

Život jako posmutnělý film

Má rodina, můj příběh plyne před čtenářovýma očima jako film. Přeskakuje z místa na místo, do různých časů, pomocí ostrých střihů vypráví stručně, s nadhledem, ale zároveň velice emotivně jednotlivé příběhy, které tím, jak se střídají rychle za sebou, vytvářejí spíš mozaiku než ucelený obraz.

Jednotlivé tváře se mihnou a zmizí v zapomnění, případně se cyklicky vracejí. Život v luxusu se mísí s depresivními obrazy internátních škol nebo vězeňské cely. Exotika z cest po celém světě textu dodává to správné koření – a uprostřed všeho se pozvolna vynořuje obraz samotného Anthonyho. Kluka, který má pocit vykořeněnosti, odosobnění a nekonečné samoty ve světě, kde rodiče se o něj zajímají v lepším případě jen letmo.

Často je to smutné čtení – i přes všechno to vědomí, že Anthonyho složitá cesta k sebepoznání nakonec byla (aspoň podle něj) úspěšná a při výchově vlastních dcer Liv a Loup se dokázal chyb svých rodičů vyvarovat. A že se mu podařilo „rodinné prokletí“, jak on sám prostředí, ve kterém vyrůstal, nazývá, zlomit.

Jak nebýt stejný jako rodiče

„Jak může člověk dospět v rodině, kde se láska zřejmě stala první obětí prokletí předávaného z generace na generaci?“ píše Anthony Delon. „Jak můžeme překonat násilí, strach a omertu tak, abychom je zároveň nepřenesli na své blízké? Jak vyhrát ten celoživotní boj, ten nejtěžší ze všech, který vedeme sami se sebou, abychom se stali odolnými a konečně dosáhli svobody? Abychom mohli svobodně myslet, milovat, prostě svobodně žít.“

Jednoduše – pochopit, porozumět, být smířlivý a za každé situace se chovat zcela jinak než rodiče. Anthony se ze svého zmatku vypsal, o matce navíc natočil dojemný dokument, který vznikal v posledním měsíci jejího života, a s otcem se definitivně smířil na stránkách této knihy. Možná s vědomím, že ani Alain vzhledem k věku a všem zdravotním problémům tady už dlouho nebude.

Anthonymu lze tuhle terapii psaním věřit, protože ze stránek knihy čiší upřímnost. A čtenáři mohou být jen rádi, že se do psaní svých memoárů pustil, protože kromě vší té ozdravné kúry přinášejí i skvěle vypointované příběhy zasazené do vzrušujícího světa slavných osobností – s trochou pikantních historek o jejich slabostech k tomu.

Anthony Delon je francouzský filmový, seriálový a divadelní herec, syn herců Alaina Delona a Nathalie Delonové. Po bouřlivém dětství a mládí, které zahrnovalo útěky z internátních škol, krádeže aut i problémy s mafií zapříčiněné tím, že použil slavné otcovo jméno u své oděvní značky, se po vzoru rodičů stal hercem. Nikdy sice nedosáhl otcovy proslulosti, ale i tak je jeho jméno ve Francii známé z filmů jako Kronika ohlášené smrti nebo Francouzova zátoka, či ze seriálu Ohnivá poušť. Je vášnivým řidičem a rád se účastní automobilových závodů. Má dvě dcery Liv a Loup.